Příběhy z cest: Boty, co zůstaly viset nad Jičínem

Občas člověk jede do Jičína s úplně praktickým plánem.
Navštívit kamarádku v lékárně, koupit si kalhoty a košili na svatbu. A když už, tak i boty.
Jenže… stačí projít úzkou uličkou u kostela směrem na náměstí a plán se rozsype.

Podíváš se nahoru — a tam visí boty. Všemožné páry, zavěšené na drátech, kývají se ve větru jako němý vzkaz: „Hele, boty vlastně nepotřebuješ. Někde se vždycky najdou.“

Nevím, proč tam visí. Možná je poblíž starý švec, možná festivalová recese, možná prostě Jičín.
Město, které má v sobě kousek pohádky, kousek historie a kousek náhody.

A tak jsem si řekl, že nové boty klidně počkají.
Nějaké se doma najdou.
A možná taky jednou skončí nahoře na drátech — když budou mít štěstí.

🧭 Malá zajímavost o Jičíně

Jičín se pyšní titulem „město pohádky“ — a právem. V 17. století ho přestavěl Albrecht z Valdštejna, který tu chtěl vybudovat centrum svého vévodství. Dnes se tu koná známý festival Jičín – město pohádky, který každý rok v září rozhýbe náměstí i přilehlé uličky.
A tak se vlastně nedivím, že i boty tu občas zůstanou viset — jako tichá připomínka, že Jičín nikdy neztratí trochu pohádkového nadhledu.

📍 Jičín – úzká ulička u kostela
📸 Další zastavení v sérii: Příběhy z cest