Váza. Stůl. Kytka. A člověk.

Někdy se všechno poskládá přesně tak, jak má.
Stůl je na svém místě, váza stojí rovně, kytka neuvadá.
A pak přijde člověk – neplánovaně, jen tak si sedne,
a celé to najednou začne dávat smysl.

Fotka vznikla při vernisáži.
Byl to okamžik, kdy se dělo všechno a zároveň nic –
ticho mezi rozhovory, úsměv, který nikam nespěchá,
a jednoduchá čára na zdi, která říká víc než text v katalogu.

Možná právě proto mám rád podobné chvíle.
Nepotřebují popisek, jen trochu prostoru.