O nominaci, která mi udělala radost

Dnes mi přistál v e-mailu milý vzkaz: nominace na Jivínského Štefana.
Přiznám se, že jsem to otevřel s tou klasickou moderní opatrností — jestli to není spam, omyl, nebo třeba výhodná nabídka na zázračné zhubnutí bez pohybu. Naštěstí ne. Je to opravdu nominace.

Děkuju tomu, kdo mě nominoval. Upřímně si toho vážím. Nejen proto, že je to pocta, ale i proto, že to člověku na chvíli připomene, že to, co dělá „jen tak“ — po večerech, mezi prací a životem — může někomu dávat smysl.

A víte co? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčený, že všichni nominovaní už svého malého Štefana dávno mají. Ne nutně na poličce — ale někde „uvnitř“. Protože dělat něco pro veřejnost, pro kulturu, pro komunitu… to je disciplína, která se většinou netleská na povel. Často je to práce potichu, bez nároku, s občasným povzdechem „proč to vlastně dělám“… a hned vzápětí s odpovědí „protože to má smysl“.

Jsem rád, že v našem okolí je tolik lidí, kteří kulturu netvoří jen slovy, ale činy. Gratuluju všem nominovaným — a děkuju, že to děláte.
Já zůstávám vděčný, trochu dojatý… a pořád lehce překvapený, že mě někdo bere vážně.

Díky, že jste u toho se mnou.