Stojí, i když by už mohl odpočívat 

Dnes jsem potkal starého známého – koš, který má už svoje za sebou, ale pořád neúnavně slouží.

Zub času si na něm vyřádil, rez pokrývá každý záhyb… a přesto tu stojí. Bez stížností. Bez pozlátka. S víkem lehce nakřivo, ale s hrdostí.

Možná právě v těchto obyčejných detailech se skrývá něco výjimečného.

Malá připomínka, že i to, co už není nové, může mít pořád své místo.

P.S.: Věděli jste, že první veřejné koše byly zavedeny už v roce 1884 v Paříži? Tenhle by si rozhodně zasloužil čestné místo v muzeu každodennosti.