Tři obrazy ze stejného místa

(aneb jak si mobil našel trůn na Pražském hradě)

Po delší době jsem si udělal zase jeden z těch tichých výletů – fotoaparátem, očima otevřenýma a nohama, které se tentokrát zastavily u jednoho z nejnavštěvovanějších míst v republice. Ale místo selfie tyčí a turistických davů mě upoutalo něco mnohem obyčejnějšího…

Lavička.
Kámen.
A člověk.

Respektive tři lidé. Tři postavy, tři momenty – a přesto jeden prostor. Tři malé příběhy o tom, jak se žije ve stínu staletí.

📸 Digitální trůn
Sedí tiše, možná hledá směr, možná Wi-Fi. Čas se kolem ní zpomalil, ale displej běží na plné obrátky. Obklopena kameny, co tu byly dřív než e-mail – ale dotýká se jich jen podrážkami. Možná píše zprávu, možná právě přemýšlí, jak vypadá svět offline.

📸 Pod korunou signálu
O pár metrů dál. Stojí schovaná pod stromem, deštník jako pevnost proti kapkám i pohledům. V ruce telefon – i tady se hledá, jen jinak. Mapy? Messenger? Nebo tichý únik mezi kapkami času?

📸 Lavičkový král
Sedí přesně tam, kde dřív ona. Možná si s ní píše. Možná o ní čte. A možná je to jen náhoda – jen další chvíle, kdy mobil vítězí nad okolním světem. Ale co naplat – i tahle momentka má svou krásu. V tichu, ve světle, v kameni.

Když jsem ty snímky pak večer prohlížel, napadlo mě jedno:

Zatímco zdi Pražského hradu dál šeptají staré příběhy, dnešní doba si tiše ťuká do skla.

A tak tu ty příběhy nechávám.
Ať si v nich každý najde ten svůj – nebo aspoň stín svého odpoledne.

Michal Ludvík, červen 2025
📷 Tři pohledy, jeden záměr – zachytit obyčejnost, co se opírá o historii.