Dvě šišky a tři čekatelky

Někdy stačí mít foťák jen tak na boku. Nehledat nic velkého, žádné výhledy, žádné dramatické nebe. Jen se dívat kolem.
A právě tehdy mi padly do oka – dvě šišky, nenápadné, zavěšené jako staré náušnice z pryskyřice, a kousek pod nimi tři nové – ještě zavinuté, nesmělé, jako kdyby si nebyly jisté, jestli už je čas jít ven.

Možná právě proto mě to zastavilo. Ten tichý moment, kdy se něco rodí a zároveň něco trvá.
Věděli jste, že některé šišky se po dozrání neotevřou ani za rok? Čekají klidně i několik let – a otevřou se až tehdy, když cítí, že přišel ten správný čas. Třeba po požáru, kdy se díky ohni uvolní semena a les má šanci začít znovu.
Příroda zkrátka umí načasovat start lépe než my s budíkem.

A tak jsem zůstal chvíli stát. Jen já, foťák a tichá linka mezi minulostí a budoucností borovicového lesa.

🎒 Lesní poznámka pod čarou (s úsměvem):

• Některé borovice mají jehlice po dvou, jiné po pěti. Pokud je jich víc, vypadá větvička jako elegantní kartáček na flétnu.
• Šiška se odborně jmenuje strobilus. Zní to trochu jako vesmírná loď z levného sci-fi, ale je to prostě plod.
• Klíčení borovic? Pomalu. Vážně pomalu. Některým semínkům trvá i několik měsíců, než se uráčí probudit. A některé to vzdají úplně. (Kdo jim to může mít za zlé.)
• A mimochodem – šišky se točí vždy ve směru zlatého řezu. Takže ano, i šiška má víc estetiky než většina našich e-mailů.

Kdyby šišky psaly deník, určitě by zněl podezřele zenově.
Já si radši dál zapisuju aspoň tenhle jeden moment.