Foto vycházka v mrazáku aneb když „nic“ taky stojí za fotku

Foto vycházku k závěru výstavy 12 zastavení v Hořicích máme za sebou. A protože leden umí být vtipálek, počasí nám připravilo program s názvem „mrazivá realita“. Taková ta, kdy foťák funguje, prsty ne, a člověk začne přemýšlet, jestli by se nedalo komponovat i nosem.

Dorazily tři ženy. V tomhle počasí to není jen účast, to je skoro vyznamenání. (Já jsem šel hlavně proto, že jsem to už jednou slíbil a moje ego by to pak slyšelo celý týden.)

Jak se dívám na věci kolem (a proč často fotím „nic“)

Během procházky jsem se snažil ukázat, jak se na Hořice dívám já:
na sochy, detaily, struktury, přírodu, věci, které jsou nenápadné — a právě proto mě baví.

Občas to vypadá, že fotím úplně obyčejný kus sněhu, prázdné místo nebo roh zdi. Ale mně na tom přijde krásné, že i „nic“ má tvar, světlo, rytmus a náladu. A když se člověk na chvíli zastaví, najednou se to „nic“ začne tvářit jako obraz.

Co mě k focení přivedlo a koho „okukuju“

Padla i otázka, co mě vlastně k focení přivedlo. Asi klasika: zvědavost, chuť zachytit moment, posedlost světlem… a taky to, že mi některé věci v hledáčku dávají větší smysl než v hlavě.

A upřímně: pořád se učím. A pořád se snažím pochytit zkušenosti od lidí, kteří umí vidět jinak (a líp). Vojta, Michal, Jirka… díky! Beru si z toho, co jde. Někdy i nenápadně. (Dobře, někdy úplně nápadně.)

Děkuju

Nakonec to hlavní: děkuju všem, kdo přišli na výstavu, zastavili se, napsali, řekli pár slov, nebo dorazili na komentované prohlídky. Ty rozhovory a reakce pro mě byly strašně cenné — a výstava díky nim nebyla jen „na stěně“, ale hlavně mezi lidmi.

A těm třem statečným z vycházky díky dvojnásob — za čas, mráz i chuť dívat se kolem sebe trochu jinak.

Tak zase někdy. Klidně s foťákem. A klidně i v teple. ❄️📷