Polární záře nad Hořicemi: zima, vítr… a obloha, která to všechno vynahradila

Někdy se člověku nechce ani otevřít okno, natož vyrazit ven se stativem. Dneska to ale dopadlo přesně opačně. Byla zima, foukalo a počasí zrovna nelákalo na noční procházku — jenže pak jsem se podíval na oblohu… a bylo rozhodnuto.

Nad Hořicemi se objevila polární záře. Ne ta „pohlednicová“ z dalekého severu, ale opravdové barvy na našem nebi, které se postupně rozlévaly do prostoru: zelené pásy nízko nad obzorem, místy do červena, a do toho tiché hvězdy, které se jen dívaly. V ten moment člověk přestane řešit studené ruce i vítr, co se opírá do bundy — protože ví, že podobná podívaná se neděje každý den.

Jak to vypadalo naživo

Zpočátku byla záře spíš nenápadná, taková „tuším, že tam něco je“. Pak ale začala nabírat na síle. V některých směrech se barvy zvedaly výš, jinde se ztrácely a znovu vracely. Nejvíc mě baví ten kontrast: dole klidné město se světly lamp, siluety stromů a domů — a nad tím živá obloha, která si dělá, co chce.

Fotit v mrazu je trochu disciplína

Upřímně: vítr a zima dokážou focení dost zkomplikovat. Stativ se chvěje, prsty tuhnou a baterie mizí rychleji než obvykle. Ale stačí pár minut a člověk se dostane do rytmu: zkontrolovat kompozici, pohlídat ostření na hvězdy, udělat pár záběrů, upravit čas nebo ISO a hlavně si občas jen tak stoupnout a dívat se.

Ať už polární záři sledujete kvůli fotografii, nebo jen pro ten zážitek, vždycky má v sobě něco zvláštního. Je to připomínka, že i „obyčejná“ obloha nad naším městem umí být naprosto neuvěřitelná.

Závěrem

Jsem rád, že jsem neodolal a vyběhl ven. Takové noci se ukládají do paměti stejně silně jako do fotoaparátu. A jestli to dnes někdo z vás taky viděl, dejte vědět — jsem zvědavý, odkud všude byla záře viditelná.